Podporujeme

Chceme pomáhat těm, kteří zatím neměli v životě příliš štěstí. Víme, že je spoustu dětí, které pomoc potřebují, ale zatím jsme si vybrali Anetku Kupcovou a doufáme, že časem budeme moci pomoct více dětem.

Z každého prodaného výrobku značky ELEGA přispějeme 20Kč na Anetčino konto. Doufáme, že Vánoce budou pro Anetku krásné, jako pro každou jinou holčičku. Je to totiž veliká bojovnice a i přes všechny špatné prognózy i s rodiči bojuje a nic nevzdává.

O Anetce

Anetka je čtyřletá holčička s mozkovou obrnou.

Po ukázkovém těhotenství a víceméně i porodu (listopad 2010), který přišel ale o měsíc dříve, skončila Anetka ihned na JIP, upadla do kómatu a ten samý den byla převezena do FN Motol na JIRP – jednotku intenzivní a resuscitační péče. Anetka nedovedla sama dýchat a v kómatu zůstala 10 dnů, během kterých nám lékaři každý den opakovali, že nejspíš nepřežije a pokud ano, tak s velkými následky. Po 10 dnech začala sama dýchat (dle vyjádření lékařů nepatřila k „nedonošeňátkům – s váhou 2.92kg byla pěkné miminko a plíce by jí prý mohli všichni závidět) a začalo se zjišťovat, kde nastal problém.

Po různých vyšetřeních a testech, včetně magnetické rezonance mozku, došli lékaři k závěru, že se Anetka musela řádem několik hodin až 2 dny před porodem přiškrtit pupečníkovou šňůrou. Následkem byl otok mozku a krvácení do mozku – tedy nenávratné poškození mozku. Ale Anetka se během svého měsíce v nemocnici pomalinku začínala zotavovat (ihned od narození jsme začali cvičit Vojtovu metodu), naučila se sát z injekční stříkačky, pravidelně vyprazdňovat. O to větší bylo naše zděšení, když nás při propouštění do domácí péče postavili před konečné stanovisko: Dětská mozková obrna – kvadruparesa, což je ten nejhorší stupeň. Nová magnetická resonance před propuštěním totiž prokázala poškození cca 2/3 mozku, což může s největší pravděpodobností znamenat, že zůstane trvale upoutána na lůžko, nebude se nijak pohybovat, nebude nás vnímat, usmívat se a i přes pozitivní zkoušky sluchu může tento vymizet a se zrakem to samé.

Padli jsme na kolena. Bylo nám doporučeno, že Anetku můžeme dát do ústavu, kde bude mít veškerou odbornou péči, protože ať budeme dělat co budeme (a ono toho bude hrozně moc a nebude to jednoduché), ona nám to nijak nevrátí, neusměje se na nás ani nepodívá. Přesto jsme nemohli, museli jsme zkusit vše, nevzdali to. S mužem nás to semklo ještě víc, moje plány na mateřskou dovolenou byly rázem tytam, stále jen vojtovka, vojtovka, vojtovka (cvičení dle profesora Vojty), a to 4-5x denně doma a 4x týdně jezdit za fyzioterapeutem. Neustálý Anetčin pláč při cvičení, přetrval dodnes.

Ale naštěstí – ač velmi pomalu, úspěchy máme a lékaři žasnou. Anetka v létě 2013 začala po téměř třech letech lézt po kolínkách, před vánocemi toho roku začala chodit po kolínkách.  Zatím nemluví, ale je velmi veselá, „komunikativní“ a společenská. Je to neskutečný úspěch. Ano – stojí to nás oba, resp. všechny tři, velmi mnoho úsilí. Sice jezdíme téměř každý den jen po samých terapiích, ale jsme šťastni, že jsme to nevzdali! Pozitivním hnacím motorem pro nás všechny je také naše druhá dcerka Žofinka, která se narodila přesně 2 roky po Anetce. Holčičky se milují, rvou se o hračky, pusinkují a objímají, což svědčí o naprosto normálním sourozenectví.

Více zde: www.anetkakupcova.cz